Syndrom třeseného dítěte je zatím velice neznámý, přesto patří mezi nejhrubší formu násilí na dětech.
Co je to syndrom třeseného dítěte?
Zdravotní potíže označované jako syndrom třeseného dítěte – angl. Shaken baby syndrome - bývají způsobeny prudkým třesením a cloumáním s kojencem nebo malým dítětem, přičemž nezáleží na tom, za jakou část těla dítěte je cloumáno a třeseno – zda za nohy, ruce, hrudník či ramena. Toto mocné třesení může mít za následek poškození mozku (které vede až k mentální retardaci, poruchám řeči nebo učení), paralýzu, epileptické záchvaty, ztrátu sluchu nebo dokonce smrt. Může způsobit krvácení do mozku nebo v okolí očí s následkem slepoty. Dětská hlava a krk jsou mimořádně zranitelné právě proto, že hlava je tak velká a krční svaly jsou stále ještě slabé. Dětský mozek a cévy jsou navíc velmi křehké a třesení, škubání a prudké trhání způsobí hyperflexi nebo hyperextenzi krčních svalů s vážnými následky.
Syndrom třeseného dítěte se skrývá často pod jinými jmény a názvy, např. hrubý úraz hlavy způsobený neurvalostí, trauma z otřesu mozku, traumatické zranění dětského mozku, hyperextenze a hyperflexe způsobené otřesem dítěte, syndrom působení otřesů.
Jak se dá syndrom třeseného dítěte diagnostikovat?
Je to velmi těžké, pokud se nenajde někdo, kdo poskytne přesný popis události. Lékaři velmi často uvádějí, že dítě s potenciální syndromem otřeseného dítěte je do jejich péče přiváženo s vysvětlením, že upadlo, má potíže s dýcháním, má záchvat, zvrací, je v bezvědomí nebo se dusí. Ten, kdo se o dítě stará, také často tvrdí, že s dítětem zatřásl, aby ho resuscitoval. Děti s těžkým nebo osudným syndromem otřeseného dítěte jsou obvykle přiváženy do nemocnice v bezvědomí nebo se skrytým poraněním hlavy.
Při diagnostikování syndromu třeseného dítěte se lékaři dívají na sítnici a hledají v ní výron a krvácení, hledají subdurální hematom (krvácení do mozku), posuzují velikost hlavy, neboť zvětšená hlava indikuje nadměrnou akumulaci tekutin v mozkové tkáni. Dalším příznakem bývá zranění míchy a zlomená žebra, což bývá způsobeno příliš hrubým uchopením dítěte. Metody jako počítačová tomografie nebo magnetická rezonance bývají při odhalování zranění velmi účinné, ovšem kvůli tomu, jak jsou nákladné, se nepoužívají příliš často.
Tento syndrom má také mírnější formu, ale právě přitom poměrně často dochází k určení chybné diagnózy. Poněkud mírnější příznaky, které mohou být rovněž způsobeny syndromem třeseného dítěte, bývají často připisovány virovým infekcím, poruchám ve výživě nebo dětské kolice. Do toho spadá i špatná výživa, zvracení, příznaky podobné chřipkovým (ovšem bez teploty nebo průjmu), otupělost nebo podrážděnost po určitém časovém odstupu. Je velmi časté, že k lékaři se nechodí bezprostředně po prvotním úrazu nebo zranění. Bez včasného lékařského zásahu ovšem dítěti hrozí vážné následky nebo dokonce smrt. Záleží na tom, zda otřesy pokračují a v jaké míře.
Kolik dětí je postiženo?
Odhaduje se, že každoročně se např. v USA vyskytne 50000 případů (Ramirez, 1996). Každé čtvrté dítě zemře na následky takového týrání (Poissant&Linn, 1997). Nejčastější příčinou trvalého postižení nebo smrti týraných dětí bývá úraz hlavy, přičemž námi zmiňované cloumání a třesení zodpovídá za poměrně značný počet těchto případů (Showers, 1992). Některé studie uvádějí, že 15 procent dětských úmrtí je zapříčiněno bitím nebo třesením a dalších 15 procent může být takovým případem třesení. Obětmi cloumání bývají děti různého věku – od stáří několika dnů až do pěti let, průměrný věk je šest až osm měsíců (Showers, 1997).
Kdo je viníkem?
Nedá se říci, že by se týrání dětí třesením nebo cloumáním vyskytovalo u nějaké speciální sociální skupiny, ovšem je fakt, že v 65 až 90 procentech případů jsou pachateli muži. Ve Spojených státech je typickým pachatelem dospělý muž, něco po dvacítce, otec dítěte nebo přítel matky dítěte. Pokud je pachatelem žena, tak to pravděpodobně je pečovatelka nebo opatrovnice dítěte spíše než jeho matka (Showers, 1997).
Co vlastně vede k neurvalému třesení dítětem?
Příčinou většinou bývá frustrace z neutuchajícího pláče nebo z problémů vyplývajících z hygieny dítěte a věčného přebalování. Je také možné, že dospělý jedinec cloumá dítětem proto, že žárlí na pozornost, kterou dítěti věnuje jeho partner.
Co se stane dítěti, kterým bylo hrubě třeseno a cloumáno?
Okamžitá lékařská pomoc může značně zmírnit dopad třesení, nicméně mnohým dětem potom zůstávají trvalé následky. Nejsou k dispozici všechna statistická čísla, ale dá se říci, že necelých 10 až 15 procent otřesených dětí se plně zotaví. Zbývající oběti pak mívají různé potíže jako jsou částečná nebo úplná ztráta zraku, zhoršení sluchu, záchvatová onemocnění, mozková obrna, poruchy sání nebo polykání, vývojové poruchy, autismus, kognitivní poruchy či problémy s chováním.
Léčba se dělí do tří hlavních kategorií – medicínská, behaviorální a vzdělávací. Jako doplněk lékařské péče děti velmi často potřebují různé formy terapií – logopedie, oční terapie, fyzické cvičení, pracovní ehabilitace a také speciální vzdělávací přístup. Některé dokonce potřebují asistenci odborníků na výživu a behaviorální konzultanty (Showers, 1997).
Co je třeba k vyřešení problému syndromu třeseného dítěte?
Jako první popsal syndrom v roce 1972 Dr. John Caffey a volal při tom po masivním programu vzdělávání veřejnosti tak, aby tato byla seznámena s nebezpečím, které při cloumání s dětmi hrozí. Pokud ovšem jde o účinek takového vzdělávání, odborníci zastávají rozdílné názory. Někteří věří, že třesení dítětem je především následkem zloby, kterou dospělý jedinec cítí, a kombinace této zloby se ztrátou instinktivní sebekontroly, přičemž pachatel si je dobře vědom potenciálních následků, které to může na dítě mít. Říkají, že syndrom třeseného dítěte vyžaduje od pachatele značnou dávku síly a že obyčejný člověk prostě takový čin rozhodně považuje za akt poškozující dítě (Showers, 1997).
Jiní odborníci ovšem věří, že právě neznalost nebezpečí je faktorem, který přispívá k tomuto jevu a že většina lidí nechce a nezamýšlí dítěti ublížit nebo ho zabít tím, že s ním cloumá. Proto jsou tito odborníci přesvědčeni, že lékaři, sociální pracovníci, vychovatelé, právníci, rodiny a všichni ostatní by měli vzájemně spolupracovat a přispět tak k osvětě ve společnosti a k prevenci syndromu třeseného dítěte. Kromě toho existují jiné dodatečné strategie, které by měly existovat paralelně se vzděláváním a měly by přispět ke snížení četnosti výskytu. K tomu patří identifikace rizikových rodin, podpora aktivit vedoucích ke zmenšení úrovně stresu, financování a monitorování kvalitní péče o dítě tak, aby rodiče svěřovali své děti ověřeným opatrovatelům.
Jaké jsou způsoby vzdělávání lidí o nebezpečích plynoucích z cloumání s dětmi?
Rodiče by měli dostat informace o syndromu otřeseného dítěte a jeho prevenci již v porodnici a nebo při první kontrole u pediatra. Pediatři a sestry by měli s rodiči mluvit o míře jejich stresu a o tom, jak reagují na neutišitelný pláč dítěte. Mohou hovořit o adekvátní péči o kojence a také o tom, jak se rodina přizpůsobí tomu, že má nového člena. Rodiče by rozhodně měli být seznámeni s tím, že s plačícím dítětem by nikdy neměli cloumat a třást. Rozhodně by měli dostat návod co dělat v případě, že jejich frustrace překročí únosnou mez. Přitom mohou pomáhat všichni profesionálové a zkušení opatrovatelé, kteří přicházejí do kontaktu s rodiči novorozenců a malých dětí.
Všichni pečovatelé, opatrovatelé, nezletilé osoby hlídající děti a kdokoli jiný, kdo poskytuje úlevu rodičům v péči o jejich dítě, by měli být varováni, jaké nebezpečí při třesení dítětem hrozí. Pečovatelské služby by měli školit své zaměstnance a také by měli zveřejňovat ve svých prostorách odpovídající informace pro své zaměstnance i pro rodiče. Rodiče by si vždy měli všechny, kdo nějakým způsobem o dítě pečují, prověřit a měli by si zjistit schopnost potenciálního opatrovatele porozumět chování kojence a to, jakým způsobem je ten člověk schopen zvládat stresové situace, jako je například neustálý pláč. Rovněž tak by měli veřejnost vzdělávat pečovatelské agentury, státní a národní instituce a nemocnice. V USA také existují agentury nabízející krizovou telefonickou pomoc rodičům a opatrovatelům, kteří pocítí silný nebo opakovaný impuls cloumat nebo zatřást dítětem (CHILDHELP, Národní linka pomoci zneužívaným dětem).
VZKAZ PEČOVATELŮM: PŘEDCHÁZEJTE SYNDROMU OTŘESENÉHO DÍTĚTE
Netřeste a necloumejte dítětem! Pokud jste vzteklí, neberte dítě do ruky!
· Otřesy mohou způsobit poškození mozku, ztrátu zraku a ostatní zranění
· Pokud se obáváte, že byste mohli dítěti ublížit, postupujte podle následujících tří bodů:
PŘESTAŇTE*******UKLIDNĚTE SE*******ZKUSTE TO ZNOVU
1. PŘESTAŇTE
· Uložte dítě na bezpečné místo, například do ohrádky nebo do postýlky
2. UKLIDNĚTE SE
· Posaďte se nebo vyjděte z místnosti – ale ne tak daleko, abyste dítě neslyšeli.
· Na chvilku si poslechněte hudbu. Zavolejte příteli nebo příbuznému a poproste o podporu nebo o radu.
· Zapněte vysavač, abyste přehlušili pláč. Takový hluk některé děti uklidní.
· Pamatujte, že pláč může znamenat hlad, bolest, nemoc, nepohodlí, růst zubů, bolesti ucha nebo cokoli jiného. Pokud nejste schopni dítě utišit a pláč pokračuje dlouhou dobu, zavolejte lékaře
3. ZKUSTE TO ZNOVU
· Jakmile jste se uklidnili, pokuste se opětovně dítěti pomoci
Autor: Susan Palmer, Ph.D.
Zdroj: the ARC, publikováno s laskavým svolením the Arc of the United States, česká verze byla připravena díky pomoci dobrovolníků projektu dobromysl.cz - překlad Jana Chaloupková
Článek vyšel na serveru MIMINET.CZ.
Adresa článku je: http://www.miminet.cz/clanek_tisk.php?id_rubriky=6&id_clanek=349